Cayman Islander | Diary of a Freelance Programmer traveling the world

Cayman Islander's blog - Diary of Freelance Programmer

Dostali jste od někoho něco zadarmo, co vám pomohlo k úspěchu?

Follow your dreams!Znám pár lidí, kteří někdy dostali něco zadarmo a měli tak trochu lehčí start ve srovnání s někým, kdo takové možnosti neměl a musel si na všechno vydělat sám a ke všemu se dopracovat vlastními silami.

Někdo dostane třeba jen auto od rodičů a nemusí si kupovat vlastní ani platit leasing, někdo zdědí byt po babičce, takže nemusí platit komerční nájem, dalšímu rodiče koupí baráček za 5 milionů a ještě mu dávají malé kapesné 20 tisíc měsíčně, aby měl přece ten jejich neschopný chudáček na život.

Dalšímu rodičové milení věnují jednu ze svých několika komerčních nemovitostí, na kterou si jako správní komunisté ušetřili za socialismu, která takto obdarovanému přináší měsíčně stovky tisíc na pronájmu, takže takový synáček nemusí celý život již nic dělat.

No a dnes jsem měl opět debatu s jedním takovým panáčkem, který dostal na podnikání od svých milovaných rodičů více jak milion, kdy jsem si opět ověřil jediné: není co závidět ;-)


Co je "zadarmo" toho si moc nevážíme?

Typické je totiž to pravidlo "lehce nabyl, lehce pozbyl", čili hezky po anglicky "easy come, easy go" (platné hlavně v kasinech v Las Vegas), příp. pro sovětské soudruhy "как нажито, так и прожито" (snad to bude čitelné v prohlížečích).

Každý, kdo totiž dostal něco velmi lehce, tak dopadl úplně stejně. Nemusel sice hned okamžitě všechno rozházet a zkrachovat, ale co sleduji, tak nikdy takový člověk plně nedoroste, neboť dostal sice nějaký startovní kapitál nebo majetek, ale nedostal to hlavní: snahu a touhu něco dokázat, něco získat, vydělat, ukázat světu a lidem kolem, že něco umí.

Nechci teď odsuzovat nikoho, kdo něco "zdědil", dostal "věnem", či komu rodiče něco věnovali do podnikání nebo do života. Chci jen nadhodit myšlenku, že nejvíce nás formuje právě to, čeho jsme sami osobně dosáhli, co se nám podařilo, co jsme zkazili a z čeho jsme se sami museli vyhrabat, neboť vedle nebyl žádný bohatý strýček (Skrblík), který by nám pomohl.

Je to podobné, jako např. se všemi znalostmi a zkušenostmi, kdy je rozdíl, zda nám někdo řekne nějakou teoretickou poučku, ukáže nám, jak a co dělat, ve srovnání se znalostmi, které sami získáme díky našim chybám, ze kterých jsme se museli sami poučit a nyní si takovou znalost budeme již pamatovat navždy.


Co má větší cenu pro náš osobní rozvoj?

Je pro nás více přínosné, když nám někdo zaplatí měsíční dovolenou s plnou penzí někde v zahraničním letovisku, či když se sami vydáme do cizí země na studijní pobyt nebo si někde v cizině sami najdeme pracovní místo? Formuje více náš charakter, naše hodnoty a náš budoucí přístup k lidem, když máme tatínkovu kreditku nebo naplněné konto, či když si musíme sami poradit v cizině i s minimem peněz?

Až teprve věkem a zkušenostmi si každý uvědomí, CO nejvíce ovlivňuje jeho život a já musím říci, že to opravdu nikdy nebyly žádné darované peníze ani žádné zdarma získané věci. Jediné, co ovlivnilo a stále ovlivňuje trvale můj život, jsou chytré myšlenky cizích lidí, chytré knihy, inspirativní hudba, či obrazy, které podporují fantazii. Jo a moře, bez toho by to asi nešlo ;-)

Kolik bych si uspořil starostí, kdybych už dříve chápal, co mi chytří lidé říkají, co mi zdarma dávají a že já jenom správně neslyším, neboť jsem asi nebyl ještě připraven.

31 comments :

Anonymní řekl(a)...

Mne nikdo nic nedal, krome stav. sporeni. A ani tak nemam chut neco moc dokazovat:) Docela sranda je, ze vetsina mych spoluzaky se ma velmi dobre diky rodicum... A ja na zacatku fakt nemohl zapadnout... Proste to neslo. A me to fakt mrzelo.

forest řekl(a)...

Jakmile jsem přečetl nadpis, tak mě napadlo jediné: ZNALOSTI. Věci, které si ostatní ověřili na vlastní kůži, a já s nimi zbytečně bojovat metodou "pokus-omyl".

depi řekl(a)...

Velmi trefne!

Poznam aj ja par ludi v mojom okoli, kt. tiez dostali "startovaci balicek" a "mesacny pausal" len tak zadarmo (chudacik synacik) Osobne im vsak tiez vobec nic nezavidim, pretoze viem, ze raz pre toho cloveka moze prist obdobie, ked uz nebude mat sponzorov a az vtedy si uvedomi, ze mal nieco robit, mal ziskat nejake schopnosti, ci znalosti - ako hovori tu forest nadomnou.

Ja vtedy uz dufam, budem aspon minimalne tam, kde on kedysi startoval. A aj ked nie tak budem mat minimalne lepsi pocit zo seba a lepsie zaklady pre buduci rozvoj.

Mirek řekl(a)...

Myslím, že to souvisí s tím, že u nás bohužel neumí většina lidí nakládat s penězi.

Měl jsem možnost v Austrálii poznat rodinu, která je bohatá (velmi velmi bohatá i na australské poměry) již několik generací.

Rodiče vedli své tři děti k tomu, že chtějí-li si koupit nějakou věc - surfboard, bycikl apod., musí si na to sami vydělat (nebo aspoň velkou část sumy). A na rozdíl od českých rodičů podnikatelů, kteří pro své ratolesti často vytváří pseudo fleky, to nechávali naši australští známí na dětech samotných, co si seženou za job. Kupodivu si děcka velmi rychle dokázala spočítat, jestli má cenu snít o ptákovině za 2000 AUD na kterou přes prázdniny nevydělají, nebo je lepší vydělávat na kolo za 300 AUD.

Funguje to perfektně. Můj tehdy 12 letý syn, podle pořekadla o příkladech, které táhnou, během dvou týdnů sekal trávníky pěti rodinám na ulici. Sám se s nimi domluvil, že pokud budou chtít posekat, pošlou SMS.

Ale zpět k tomu neumění práce s penězi. Před mnoha lety byla v Reflexu reportáž o lidech kteří vyhráli milion korun. Když za nimi po roce přijeli novináři, téměř všichni výherci na tom byli stejně jako před výhrou (tedy stejně blbě).

Podobně to velmi často funguje s "výhrami" potomků, které získávají od bohatých rodičů.

Selfmademani většinou fungují v životě daleko lépe (a nejen s penězi).

Cayman řekl(a)...

2forest: Pravda, znalosti jsou základ všeho. Jen je otázka, zda se každý den učíme ty opravdu správné věci nebo na ně přijdeme až později sami po všech těch pokusech a omylech. "Utíkej, Foreste!" :-)

2depi: Presne povedane, bo to je zaklad. Nikdo, koho znám, si s tím "startovacim balickem" nevi moc rady a nic ho nenutí se sám snažit.

Jde o to, jak píšeš: "lepsi pocit zo seba a lepsie zaklady pre buduci rozvoj".

Cayman řekl(a)...

2Mirek: Díky za příklad z Austrálie i z tvého života, což je typická ukázka, jak je možno motivovat děti a něco jim opravdu dát do života. Ten systém s SMS s žádostí na posekání trávníku nemá chybu :-)

Pravda, že většina lidí neumí nakládat s penězi, já bych jen dodal, že neumí ani nakládat se svým životem - viz ten příklad z Reflexu o vyhraných milionech.

Anonymní řekl(a)...

Rekl bych, ze tohle je spis otazka toho jak rodice decka vychovaji. Viz. priklad z Australie. Naucili decka vazit si penez, to ale pak neznamena, ze jim nedali misto reditele ve vlastni spolecnosti nebo tak.

Poznam hodne lidi, ktery dostali od rodicu dotaci a presto jsou uspesni podnikatele, maji vize a cile.

Hodne rodicu za sociku taky dostalo hodne veci darem (od svych rodicu, nebo od statu). Je to jenom o schopnostech a vychove cloveka. Dotace muze jeho uspech jenom trochu urychlit.

Anonymní řekl(a)...

V tomhle názoru s tebou Caymane zas tak úplně nesouhlasím. Pokud třeba rodiče dají svému potomkovy peníze na založení podnikání nebo mu k tomu dají informace nebo jinak pomůžou, určitě je to podle mě lepší než aby se člověk plácal v nějaké pitomé a špatně placené práci, než si na to podnikání trochu vydělá....což je teď můj případ. Ano sice si budu uvědomovat hodnotu těch peněz, ale nadruhou stranu tím zabiju spoustu času, který bych mohl věnovat studiu důležitějších věcí....

Cayman řekl(a)...

Anonymní komentátoři, dejte si, prosím, alespoň přezdívku, ať se lépe odpovídá (stačí zvolit Název v tom výběru Komentovat jako). Díky.

Anonym #1: Však ano, jde o výchovu dětí, kdy "dotace" můžou dát rozumní rodiče rozumným dětem. Já měl na mysli trochu jiné extrémy, kdy rodiče spíše rozmazlují své děti a do života jim dají balík peněz, který někdo (špatně vychovaný) rozháže, neboť si těch peněz ani neváží, příp. ho to ani nemotivuje něco dělat.


Anonym #2: Nemám nic proti tomu, když rodiče dají nebo půjčí peníze potomkovi na podnikání. Kam jinam by se měl každý obracet pro podporu, když ne na rodinu. Je pak jen na každém, jak s takovými rychlými penězi naloží.

Mimochodem, jestli chceš podnikat a chybí ti jen peníze, tak kromě "dotace" od rodičů tady existují banky, půjčky atd. Jaký je rozdíl utratit peníze od rodičů a peníze z banky je asi jasné :-)

(Já vím, dnes zrovna ty půjčky jsou složité, ale to je dočasná situace.)

Honza řekl(a)...

No já sám za sebe to řeknu takhle:
Mí rodiče po revoluci rozjeli podnikání, jakožto naprostý amatéři v daném oboru. Přesto se zadařilo a měli kliku na "kšeft století", který dnes nedostaneš ani od největších firem v ČR (z hlediska profitu a všech položek kalkulace :))
Výsledkem byly rukama a hodinama vydřené velké peníze. Přišla rekonstrukce bytu, chalupy, bratrův dům a můj. Samozřejmě auta, atd. Pocit bezstarostnosti, vyšlapané cesty, nesmrtelnosti.
Výsledek? Firma jede dál, ale protože se v jejích startovních letech zvolily jiné priority, navíc přišla volba špatné technologie, je dnes firma na tom tak, že stále děláme 12hodin denně nikoliv na jejím rozvoji,nýbrž na její údržbě a vydělávání si výplaty.
Kdyby se dalo hrát na ono "kdyby"...:-(
Ale kdyby se tehdy zamknul trezor a investovalo se do firmy, měla by dnes sílu takovou, že bych mohl jako její pokračovatel být "decision maker" a ne stát u stroje... :-(
Aby bylo jasno, nestěžuji si, protože nebýt jich, nemám asi nic. Fakt ale je, že mě tento start (jako 19 jsem si byl v salonu vybrat svůj nový vůz) natolik poznamenal, že jsem ztratil stejně času, jako bych si někde ty peníze na start vydělával sám.
Zkrátka - rodiče nám za komunismu moc dopřát nemohli. Když přišla změna, snažili se nám to nahradit ne proto, že by nás chtěli rozmazlovat, ale prostě z mateřské lásky. Samozřejmě stejně jako jim nedocházela otázka nutných investic ve firmě, nedošla jim ani tato věc, že nám v podstatě ubližují.
Dnes to nad kafem tiše všichni konstatujeme a víme. Ale na "kdyby" se nehraje.
Já jen vím, že jsem paradoxně měl ten reálný a ostrý vlastní start o to daleko horší, protože má laťka byla někde úplně jinde.

Radek řekl(a)...

Caymane, Vaše články je opravdu radost číst, opět musím jen souhlasit..

Sám za sebe mohu říci, že jsem také dostal několik cenných darů (nikdy ne však dům nebo něco takového). Vždy jsem si jich nesmírně vážil, vždy s nimi nakládal takovým způsobem, abych se mohl neustále rozvíjet a posouvat dopředu, ovšem nikdy jsem z nich neměl takovou radost jako z věcí, které jsem dokázal sám a pouze vlastním úsilím...

Já totiž úspěch neměřím penězi nebo majetkem, ale právě tím, že je někdo schopen na sobě pracovat, věřit si a jít si za svými sny.

Laďa řekl(a)...

Tak, tak, radost číst!

Caymane, zajímá mě, jestli jsi měl vždycky tak jasno v hlavě :-) Utvářel sis (světo)názor postupně, nebo přišel někdy v minulosti zlom, po kterém sis řekl "takto ne" a začal ses na věci dívat jinak?

A ještě jedna věc - co čteš za knihy?

Díky a pěkný podvečer!

Piki řekl(a)...

Jediné rozhodujúce obdobie je tak do 12-15 rokov, kedy sa naštartuje zvedavosť a súťaživosť na jednej strane a výdrž na strane druhej. Čo v čase od 4-6 do 12-15 rokov z vrodeného IQ nevyklíči, to už sa málokedy dobehne.

Osobne mám skúsenosť, že "delta T", teda veľkosť zmeny, ktorú je človek zrealizovať za svoj život je už v 12-15 rokoch relatívne pevne daná každému jedincovi. A pramálo závisí od štartovacieho balíčku získaného po 15-18 roku života. Preto je veľká škoda, že sa spústu schopných musí odrážať po skončení vysokej školy zo dna. Odrážanie z ničoho je ako dva roky na vojne. Dvakrát stratený čas. Odrážať sa zo zdedeného domu, vena, auta od babičky, rodinných skúsensotí bohatých umožní byť o 10-12 rokov práve o ten východiskový rozdiel vyššie. Ono sa to asi nezdá, pretože od istej úrovne materiálneho zabezpečenia si človek tých 10 nohavíc naraz neoblečie a my čo sme vychádzali skoro z nuly ani nevieme načo by nám 10 nohavíc v skrini bolo. Radšej si skočíne na víkend do Tatier.

Napríklad keď uvážim, koľko projektov z väčším budúcim a ďalekosiahlym potenciálom mohlo byť zrealizovaných, keby chudobní šikovníci nemuseli živiť rodinu, platiť hypotéku hneď..., keby nemuseli zháňať investičné peniaze, ale mohli vyvíjať...


Straty spojené so začínaním od nuly sú podobné tým, ktoré si zažije každý emigrant. Keď si predstavím len to, že by som nemusel kvôli lepšej mzde za rovnakú prácu budovať novú domácnosť v inom štáte, koľko by som už z tej časti peňazí vyhodených von oknom (druhá sada hrncov, tanierov, chladnička...), mohol venovať na cestovanie, na relax....

Velebiť začínanie od nuly ako výchovný či motivačný nástroj je kravina.

Cayman řekl(a)...

Piki, v zásadě máš pravdu a je zajímavé z kolika možných pohledů je možné se na to dívat. Něco jiného je ale základní výchova a vrozené IQ, další je pak to, co nás může ovlivňovat i bez ohledu na výchovu a na náš věk. Mládež se v 16 chytí party a začne fetovat, někdo se ve 20 vykašle na školu, holka otěhotní a vdá se, dospělého vyhodí z práce a začně chlastat... a kde je pak nějaká základní výchova a "vrodené IQ"?

Já přece vůbec nechtěl velebit to "začínanie od nuly ako výchovný či motivačný nástroj", jen si myslím, že je lepší spíše nechat někoho po škole začít někde v práci a na 2-3 roky ho tak "přinutít" získat nějaké zkušenosti, než mu koupit Ferrari a dát milion do podnikání, když nemá žádné zkušenosti a nic ho nenutí se trochu sám snažit něco naučit. (Znám dosti odstrašujících příkladů.)

Ad "...je veľká škoda, že sa spústu schopných musí odrážať po skončení vysokej školy zo dna."

--> To není škoda, to je nutnost a je to určitě lepší, jak dostat pár milionů na "rozhazování" bez nějaké praxe a zkušeností. Podívej se také na příklady některých chytrých milionářů, které svým dětem sice pomohli, ale zpočátku je také nechali začít samostatně - nemyslím teď Paris Hilton ;-)

Ad "...koľko projektov z väčším budúcim a ďalekosiahlym potenciálom mohlo byť zrealizovaných, keby chudobní šikovníci nemuseli živiť rodinu, platiť hypotéku..."

--> Čí to byla volba si založit rodinu a platit hypotéku? Kdo se takto svobodně rozhodl, tomu by zřejmě ani žádné startovní peníze nepomohli :-)

Opakuji, nemám nic proti tomu, když někdo pomůže svým dětem a dá jim něco do života nebo do podnikání.

Cayman řekl(a)...

Dovolím si souhrně reagovat na více zajímavých komentářů, co se sešly a obsahují plno zajímavých myšlenek, mnohdy chytřejších, jak celé mé zamyšlení. Díky.

2Laďa: Neměl jsem "vždycky tak jasno v hlavě", jak mám trochu nyní a asi to bylo postupné. Největší zlom byl asi po pár letech vedení firmy se zaměstnanci, kdy dobré peníze sice byly, ale chyběl volný čas.

Další zlom byl po pobytu v Irsku, pak po jednom opravdu velmi úspěšném roce v US a na ostrovech, pak jistě nějaké knihy (o těch ale budu muset napsat extra) a hlavně chytří a úspěšní lidé v cizině, co jsem potkal a jejich příklady přístupu k životu. Takové lidi nikdo v ČR ani SR nepotká.

2Radek: Přesně tak, úspěch se opravdu neměří penězi ani majetkem, i když to mnohdy bývají takové druhotné doprovodné znaky :-)

2Honza: Díky za komentář s tím neskutečným příkladem. Vídíš, takový směr zamyšlení mě ani nenapadl a přitom je to také typické, jak takový start v dobré rodinné firmě může změnit pohled na svět a ukázat úplně jinou stranu náročného podnikání.

Jak píšeš, na "kdyby" se nehraje, i když já si také někdy neodpustím myšlenky na téma, co by bylo, kdybych tehdy neudělal to a udělal ono... To pochybování o zvolené cestě asi patří k životu a slouží asi jako takové připomenutí historie, kdy jsme všichni chybovali.

Honza řekl(a)...

2Cayman: V podstatě se dá s tím vším tady souhlasit a přitom vždy nalézt nějaké "ale".
Osobně si myslím, že když postavíš 2 extrémy - parta v 16 a ferrari ve 20 vedle sebe, je obojí trochu přitažené za vlasy.
Já chtěl svým komentářem říci, že rodiče (a já nebudu nejspíš vyjímka) mají vždy tendenci svým dětem dopřát něco, co třeba sami neměli. Vidím to na klukovi. Do školy by už "potřeboval" úplně jiný mobil, než má, protože současný model je "shit".A to není jen otázka dětských "tužeb", jako i toho, jaký je svět kolem něj, kdy ty děti mají mobily, na který ještě já jako podnikatel čekám :-)
Slyšel jsem příklad matky na rodičáku, jejíž dcera se neustále chlubila tím, že nakupují jen v adidasu.Na té sch se pak ukázalo, že rodiče mají nějaký standart a ačkoliv jejího manžela zastihla pracovní krize, bylo by "pod jejich úroveň snížit si svůj standart přece i v době, kdy na to nemaj"...v tomhle vidím to nebezpečí - konzumní společnost!
Nevidím problém v tom, když mě táta automaticky nechal ve své firmě se pomalu nastartovat - zase jsem měl krásný ty léta prvních lásek, frajeřinek před holkama :-) Jo, jasně, je to pozlátko, který není důležitý!Ale zkus o tom přesvědčit 19letýho kluka s novým fordem... :-)
Stejně tak nevidím problém v tom, když dají rodiče něco do začátku. Já dostal hrubou stavbu...Ano, dnes vidím, že to byla blbost, ale já si ten berák dodělal v podstatě sám a jsem na něj hrdej. Nejsem světoobčan, což vidím do určité míry jako svůj "handicap".Stejně tak by mi bydlení v pronájmu dělalo asi potíže, protože ačkoliv je to jasně svobodnější, než platit hypotéku, nemáš tam vůbec žádnou jistotu.Dnes bydlíš, zítra je tam nový nájemník, co zaplatí o 5litrů měsíčně víc...možná to v době regulovaného nájemného neplatí, nevím, nemám tu zkušenost.Ze svého okolí ale znám dost těchto příkladů. Naproti tomu já vím, že na tu svou hypotéku si vydělám vždy a že dům je dost veliký, aby se do něj poskládaly obě mé děti i se svými rodinami, kdyby bylo skutečně velmi zle!To, že si tenhle scénář vůbec ale nepřeju a budu se snažit je vykopnout do světa, to je snad jasné.
Zkrátka - jako takřka ve všem, ani zde neexistuje univerzální pravda!Milion na startu a ferrari je samozřejmě extrém, pokud tedy nepodnkiáš v oboru, kde je tato "maska" základním předpokladem úspěchu, resp. obecně očekávaným prezentačním materiálem. A nyní přichází můj oslí můstek - společnost je dost konzumní a i mí klienti bohužel vnímají, že k nim již 5 let jezdím jednou octavií...někteří mají dokonce tolik netaktu, že se ptají, kdy dojde k výměně...já, který se strašně rád zbavil leasingu na dle mého předražené auto si mám uvázat další smyčku jen kvůli tomu, abych byl "IN"? Není to v podstatě totéž, jako když můj syn hovoří o své nové nokii jako o "Shitu"?není chyba spíše v obecném vnímání světa kolem nás než v tom, zda ti ty rodiče pomůžou či nikoliv?
Prostě mí klienti jsou tupci, ale co naplat, když platí?Když objednávají?
Má kamarádka prodává nábytek v praze-sedačky za 200 litrů...no musela si jednou koupit audinu, protože její klienti to u podobného brandu očekávají. a od té doby se z 15titisícového leasingu nedostala..mění to každé 4 roky - ano, je to fajn, ale ona je musí vydělat...

Omlouvám se za délku svého příspěvku, ale tvé podněty k zamyšlení jsou natolik silné, že by to bylo na samostatné články.
Omluvte mě.Díky :-)

Honza řekl(a)...

Jo aj vlastně drobný dovětek:
Většina z Vás zde většinou píše o tom, jak obdivují lidi s vizemi, cílemi, kteří neměří svůj úspěch penězi - kdosi zde napsal, že raději jede na víkend do Tater...(tedy hrubě sečteno a podtrženo).
Na ty z Vás, kteří podnikají a umí si život takto zařídit, se zcela reálně obracím s otázkou, která je míněna zcela vážně - jak jste podobného pocitu, stavu a situace docílili?
Ptám se proto, že i já mám své cíle, i já bych chtěl ty tatry (kdo ne, že? :-) ), ale u mě není problém v penězích, nýbrž rovině pracovní - já prostě nemám čas!A dost mě to štve!Trpí tím především rodina, o mých hobby nemluvě! Kde tedy nastal ten zlom, že jste dokázali vyměnit víkend v tatrách za zakázku, která "nutně musí být v pondělí u klienta"?Díky za Vaše kmentáře - co takhle článek na podobné téma Caymane? :-)

Cayman řekl(a)...

Myslím, že to je několik různých oblastí, které na sebe navazují, kdy každá by si zasloužila extra příspěvek. O něčem se rozepíšu někdy příště.

Jedna věc je totiž problém "konzumní společnost", pak také neustálá "hloupost většiny obyvatel" v ČR, která se projevuje právě v tom, že "dcera se neustále chlubila tím, že nakupují jen v adidasu" a názory té matky na rodičáku. To jsou právě ti nejvíce tupí a omezení lidé ve společnosti a to můžou mít i VŠ a bůhvíjaké "prestižní" povolání, kdy je jen škoda mluvit, jak zdevastují i své děti.

Úplně jiná věc je pak normální podpora dětí, kdy každý rodič, samozřejmě, chce dopřát to nejlepší. V tom je ale také pár různých oblastí, kdy něco jiného je potřeba nového mobilu nebo počítače, či kvalitní oblečení nebo vybavení na hory, hudební nástroje nebo sportovní potřeby - to jsou základní věci, které podporují úspěch v nějaké oblasti a ne žádné výmysly ani vyhazování peněz z okna nebo rozmazlování dětí.

Je také nutné to doplnit dobrou výchovou, kdy mé děti by třeba nikdy nenapadlo "machrovat" nějakým oblečením nebo vybavením. Někdy je to dokonce naopak, když jsem přesvědčoval děti, že by se jim hodil iPhone, tak po otestování odmítly, že by ostatní děcka záviděly a že ho zas tak nepotřebují :-)

Také je to přístupem rodičů, kdy děti měly u nás v rodině vždy kvalitnější mobily, jak mám třeba já a to oni mě spíše nutí, ať si konečně koupím něco pořádného a vyhodím ten "shit", co stále používám a nějakou dobu ještě budu :-))

No a ještě mě napadá úplně jiné téma, které jsi naťuknul a to přizpůsobování se tomu "obecnému vnímání svět", rozuměj, vnímání světa a pozlátek hloupých zákazníků. Ta kamarádka s tím nutně kvalitním autem je typický příklad, jak opravdu ne, neboť to přizpůsobování hlouposti jiných lidí ten hloupý pohled jen podporuje a rozšiřuje. Kolikrát jsem já kdysi jel k váženým zákazníkům starou rezavou škodovkou? Komu to vadilo? Nikomu.

Kamarád právník, stále nemá auto, jezdí třeba i na golf tramvají (Motol) a to má zákazníky i soudní jednání v Londýně, Paříži i v New Yorku :-)

Honza řekl(a)...

Ano, souhlasím.Lidi jsou tupci a pokud s nimi nemám co dočinění, radši jsem od nich dál, ale co s takovým klientem? To jsou přesně ti, co nosí zlaté manžetové knoflíčky, všechno znají, všude byli a od všeho maj klíče...
To je pak tragedie s ním sedět, poslouchat jeho samolibé kecy, usmívat se a nepřekousnout si jazyk... :-)
Jinak samozřejmě souhlas.

Mirek2 řekl(a)...

Zareaguju, protože tohle téma se mě aktuálně přímo dotýká. Je mi 23, rodinné zázemí jsem měl nadstandartní (ale žádný extrém), prostě syn živnostníka. Nevím jak se to stalo, ale jsem docela skromný, nekupuju si nejdražší mobily, nemusím mít nejdražší oblečení, auto atp. Nevím jestli je to tím, že jsem těchto věcí měl dostatek a pochopil jsem, že krom masírování ega většinou přidanou hodnotu nezužitkuju, těžko říct. Mám jednoho kamaráda, ten je z chudších poměrů a je přesný opak, dělá webdesign, je zavalený v zakázkách, dělá pod cenou, dělá nonstop a ve 23 letech má zničenou imunitu, bere x prášků denně a i když ho lékaři varujou ať vypne, nemůže protože musí nakrmit své zánovní BMW (na úvěr) a na značkové svetříky a nejnovější Nokie prostě musí někde vzít. Asi je to individuální a chybí tomu pointa, spíše to uvádím jako příklad "z praxe".

Teď zpět ke mě a k motivaci. Dostal jsem od otce flek ve strojírenské firmě, jsem univerzální voják, dělám účetnictví, správu PC, někdy CNC frézaře, zásobovače, nákupčího, prostě co je potřeba. Umím dost věcí, ale od nástupu do práce se můj rozvoj zastavil, mám prostě jistý flek, můžu se občas flákat, protože mi do mojí práce nikdo nevidí, a osobní rozvoj jde bokem, prostě příležitost dělá zlodějě (teď tím nemyslím, že kradu :) ) Firma by za pár let mohla být moje, ale obor mě nebaví a nechci se mu v životě věnovat, takže jsem na mrtvém bodě, vydělám na nájem, jídlo, zábavu a tím moje veškerá aktivita končí. Vlastní auto nemám, protože otec má dvě a jedno z nich mám k dispozici. I naftu mám zdarma, protože pokud ji nekoupím přímo já, doplní jí otec a prachy po mě nechce. Dluhy žádné nemám. Veškerá moje aktivita je na bodě mrazu, myslím si, že bez nějakého strašáku (leasing, úvěr, hypotéka) nemůžu fungovat, protože jsem prostě lemra. Máti se mě pravidelně ptá jestli nepotřebuju prachy, občas mi něco podstrčí, pořád mě láká na víkendové obědy, prostě full servis :) Chápu, že to rodiče myslí dobře, ale u mě to funguje tak, že to jenom zvyšuje moji pohodlnost.

Už od střední školy jsem se snažil něco bokem vydělat, x let už myju za úplatu sousedkám schody (dodnes), zásoboval jsem tetičky výhodně koupeným alkoholem atp. Vždycky jsem se nějak snažil dělat něco víc, ale co jsem v práci, jde moje aktivita do kopru. Nevím co s tím mám dělat, protože mě to vnitřně neuvěřitelně štve, asi se budu muset odštěhovat někam daleko a začít dělat věci, které jsem si dříve maloval (udělat si zkoušky z angličtiny, dostudovat VŠ, profesně se rozvíjet atp.)

Nemá to hlavu ani patu, berte to jako příklad ze života, osobní zpověď, se kterou se člověk moc nechlubí.

Možná, že si nějak do večera srovnám myšlenky a napíšu to nějak srozumitelněji. Momentálně jsem v druhé práci (zaměstnavatel je můj švagr, tu práci jsem vzal na dva dny v týdnu hlavně proto, abych alespoň částečně eliminoval flákání, ke kterému svádí práce u otce)

Honza řekl(a)...

2 Mirek2: I já opět zareaguju-tohle téma je pro mě zdá se jakousi alfa omegou, protože sem na blog civím každou chvilku -. ne že bych neměl co dělat, ale zajímá mě,jak se k tomuto kdo postaví.
Já jsem totiž v podobné situaci,byť sociální zázemí mám zcela jiné. Nicméně s ohledem na osobní stagnaci vyvolanou přemírou vytíženosti ti rozumím. Navíc, mě bylo přibližně stejně, kdy můj táta postavil mou účast ve firmě slovy "firma to potřebuje,budeš to prostě dělat!"Byla to daň za ty vymoženosti, které odpovídají těm tebou popsaným...
A proto to píšu.I já jsem jednoho dne převzal firmu a teď mě mnozí označí za nevděčnýho synka, ale já o ni nestál.Prostě to bylo jako že řemeslo se dědí z otce na syna.automaticky.nikdo se mě moc neptal, jestli to chci či ne. Podobný "dar" se vlastním rodičům blbě odmítá, navíc se jedná o dar danajský.A to v tom smyslu, že firmu sice vedu, ale oni stále ovlivňují dění v ní a nepustí se jí.Protože ji nějak vybudovali.Výsledek?firma je jednou obrovskou konzervou, kterou nelze rozvinout - nemluvě o faktu, že na to moc financí není.
Jak mi má psychoterapeutka, ke které chodím s totálním burnoutem, doporučila, začal jsem se ohlížet po zcela nových projektech a nápadech, které ležely někde v šuplíku, protože na tomto místě nic nezmůžu a je to pouze plýtváním sebe sama!
Pokud ti já mohu cosi "poradit" z vlastní zkušenosti, která je identická s tou tvou - nezanevři na svůj rozvoj a hledej si vlastní cestu.pokud to v tobě je, jednou třeba firmu převezmeš, najmeš manažera a dál se budeš věnovat svému.Pokud to ale neuděláš, hrozí ti to, co mě=zabředneš do všednosti a nebudeš schopen s tím nic dělat, protože si převzal něco, co tě nebaví.
jak říká Cayman správně, člověk by měl uvažovat předně tak, zda je ochoten dané činnosti se věnovat celý den.Pokud již nyní víš, že tě to nebaví, měl bys s tím něco udělat.

Cayman řekl(a)...

Mirek2 sem dal naprosto přesný příklad, kdy se rodiče logicky snaží, pomáhají a přitom si neuvědomují, že do života by to chtělo něco víc, co se vůbec netýká peněz. Když totiž někdo dostane všechno naservírované (auto s plnou nádrží, pravidelný oběd bez starostí atd.), tak se právě odbourá ta motivace, která nás "nutí" dodělat školu, naučit se jazyk,...

Neznám "reálie", ale logicky mě napadá, že nejlepší by bylo se na všechno vykašlat, jestli je možnost, tak si vzít roční dovolenou (když rodiče mají peníze, tak snad není co řešit) a odjet někam do ciziny a zkusit se starat sám o sebe. Napadá mě třeba delegát cestovky někde ve Španělsku, pracovník charity v Brazílii,... nebo si najít v cizině studium a dokončit školu - možností všude plno.

Rok-dva někde samostatně něco dělat, naučit se sám řešit všechny problémy, sám hospodařit s vydělanými penězi, sám uspět v nějakém oboru. Taková škola života je totiž něco úplně jiného a po návratu do ČR umožní mít i větší nadhled a dodá trochu schopnosti, jak třeba převzít, řídit, či prodat, rodinnou firmu.

Vždy si v takových příkladech vzpomenu na Baťu a jak teprve nedávno se jeho skoro "starý" syn dostal k šéfování.

Cayman řekl(a)...

Honzo, jestli jsi už ve fázi, kdy hrozí ten "burn-out" efekt ze všech možných úkolů a starostí, tak to jsi na tom podobně, jak jsem byl kdysi já, když jsem vedl menší firmu. Nebyla sice zděděná ale vybudovaná, ale výsledek je stejný.

Dle mého názoru, zde pak už nezáleží, zda to je něco věnovaného, či kam byl někdo natlačen okolnostmi, že "musí pomáhat". To už je trochu o hospodaření s časem, prostředky, rezervování času pro sebe a pro své osobní sny, jak být dobrým šéfem a jak delegovat práci, jak vést firmu a mít celý den volno...

Myslím, že se otvírá další téma pro nějaký budoucí příspěvek, jak oddělit pracovní čas a úkoly od soukromého života - obecně: Jak oddělit práci od opravdového života :-)

Cayman řekl(a)...

Jak oddělit práci od opravdového života = Jak žít "svůj" život a jak realizovat "své" sny, kdy práce je zábavou a koníčkem, jak hlavně nežít životy druhých lidí.

Honza řekl(a)...

2Cayman: Já vím, myslím, že jsi mi to v mailu napsal dobře. Skutečně je nejvyšší čas s tím něco udělat. Potíž je v tom, že nějak nevím co!?Nemůžu si dovolit nějakou delší dovolenou na oraz. Zároveň ale někdy nemám chuť na schůzku ani s mým nejmilejším klientem, udělat takovou věc, jako někoho pochválit, atd. Ta má firma není až tolik vybudovaná, any mělo valnou cenu ji prodat.Navíc je na ní stále ještě pár lidí z rodiny pracovně i finančně závislých.
Proto se chci pokusit o vstup do něčeho nového, jiného.Upřímně ti závidím, že jsi našel způsob, jak si ten život takhle zorganizovat.Vím, že to má svá "ale", ovšem musíš být spokojený.Nezbývá než ti gratulovat a snažit se najít podobnou cestu.

Cayman řekl(a)...

Základ je, zbavit se závazků a uvolnit si ruce, kdy já jsem se kdysi rozmýšlel, jak to vyřešit a třeba pro mě byla jediná možnost firmu prodat. Tvá situace je jistě odlišná, ale je to postavené na tom, jak si definujeme priority a co chceme dělat "celý den".

Podobnou cestu asi nenajdeš, neboť každý jsme jiný, jde jen o ty základní myšlenky, kdy je na každém osobně a na jeho osobní zodpovědnosti, jak se s tím popasuje.

Každopádně, přeji hodně sil a nápadů, jak to vyřešit, neboť vím, že si tím každý musí někdy projít a věz, že já tím obdobím nejistoty také často procházím. Je to normální, jako celý náš nejasný život :-)

Anonymní řekl(a)...

Z tohohle příspěvku čiší závist.

Cayman řekl(a)...

Jasně, každé ráno, když vstanu, závidím slunci, že svítí a ptákům jejich křídla ;-)

Dočti si, prosím, Ferdu mravence a po Večerníčku rychle spát.

Jirka řekl(a)...

I já zde přispěji trochou do mlýna. Po střední jsem začal studovat vysokou, ale jelikož jsem si chtěl koupit auto a v ČR bych na něj šetřil hodně dlouho, tak jsem přerušil školu a jel si na něj vydělat do Států. To se ale nelíbilo rodičům, a tak mne (po nějakém čase stráveném USA) přesvědčili, abych pokračoval ve studiu s tím, že od nich dostanu nové auto. A pokud dodělám "výšku", tak jim ho nebudu muset zaplatit. VŠ jsem dodělal a auto mi tedy bezplatně spadlo do klína. Musel jsem si však při studiu hradit všechny náklady spojené s provozem. Což mi nevadilo, neboť jsem chodil na brigády.

Po vysoké jsem začal pracovat, ale nebavilo mě to a chyběla mi lepší angličtina. Tak jsem se rozjel studovat jazyk opět do USA. Částečně (asi polovinu) jsem si to hradil sám a na část jsem opět dostal. Angličtinu ve své nynější práci nevyužívám, a tak mi bohužel zakrňuje.

Časem jsem zjistil, že mi vadí, když jsem závislý na něčích "darech" a tak jsem si zatím nevyzvedl těch několik milionů, které jsou pro mne připraveny na dům. Čekají na mne již přes šest let. A já po tu dobu bydlím stále v podnájmu. Doufal jsem, že těch peněz nebudu muset využít.

Dostal jsem se však do nějakého divného stavu stagnace (psychického bloku), kdy mne nebaví práce ,tím jsem v zaměstnání pasivní a z toho plyne, že se nikam člověk neposune. Neláká mne šplhat po firemním žebříčku výš a výš, ale také nechci zatvrdnout na stejném místě se stejnými povinnostmi a stejným platem, z kterého nyní žiji od výplaty k výplatě (z 1/3 také díky nájmu). Přestávám věřit, že si jako zaměstnanec dokážu vydělat tolik, abych uspokojil své potřeby (jak materiální tak "duchovní" - tj. nechodit do práce, která mne sice zabezpečí, ale neuspokojí a budu ji dělat se znechucením), a tudíž mne nic nemotivuje, hledat si jiné místo nebo pozici ve stávající firmě.

Přemýšlím nad podnikáním, ale nejde mi to - nedostavuje se nápad. Pořád někde čtu, že stačí selský rozum.

"Začínám si tedy myslet, že mi buď chybí mozek nebo nestačí jen selský rozum, ale obchodní schopnosti." A že stejně jako má někdo hudební sluch musí mít člověk obchodní smysl (čich na příležitosti). Možná je to i řízeno náhodou, kdy někdo někoho potká nebo se k něčemu nachomýtne.

Přemýšlím nad sebou a zjišťuji, že mi chybí
- pracovní cíl - co vlastně chci dělat a kam se chci dostat. Příkladem budiž angličtina, kterou jsem jel studovat. Neměl jsem cíl co s ní a tak ji teď nepoužívám a všechno přichází vniveč.
- schází mi motivace - bez cíle není motivace.
- nevidím smysl svého života - co mne vlastně v životě uspokojí?
- vypadá to, že mi chybí určité schopnosti (čich na příležitosti, komunikace, nápady, ...)
- se stagnací a neúspěchěm souvisí i ztráta sebedůvěry

Kdysi jsem chtěl zkusit žít a pracovat v USA. Než jsem to stačil realizovat, tak mne přestalo naplňovat to, co jsem tam chtěl kdysi dělat. Nyní je touha stejná, ale chybí ten "selský rozum" (jako má John ;-))

A do toho všeho mne začíná tlačit přítelkyně se svatbou a eventuálním potomkem. Pravda, po více než 10ti letech známosti se ji ani nedivím. Ale copak se můžu ženit, když "nemám kde bydlet" a pracovně je to mizérie.

Vypadá to, že budu muset dar přijmout, což bude pro mne těžké se s tím vnitřně smířit. Těžké je pro mne také to, že se pohybuji mezi lidmi (ať už v rodině nebo mezi přáteli), kteří podnikají a mají něco již vybudovali.

Když se ohlédnu za sebe já, tak jsem se sebou při nejmenším velmi nespokojen.

Cayman řekl(a)...

Jirko, že jsi schopen takového zamyšlení a sebereflexe, tak to samo o sobě svědčí o tom, že na to máš. A teď je jedno, zda hovoříme o podnikání, rodině, práci nebo životě u nás nebo v USA.

Každý by měl být schopen se ohlédnout za sebou a zhodnotit, kde udělal chyby, co se mu nepovedlo, co je potřeba zlepšit. Věz, že každý pochybuje, že plně nevyužil nějaké příležitosti, že nemá takové nápady jako ostatní, že se mu nelíbí zrovna to, co dělá. TO je normální a svědčí to jen o tom, že jsme lidé a dokážeme se zamyslet, co by se mělo zlepšit k naší spokojenosti.

Vůbec nejde o to, zda něco někdo dostal zdarma. Jde o to, abychom si vážili toho, že se nám nějaké příležitosti dostalo, že nám někdo pomohl, že jsme dostali něco do začátku. Jak toho pak využijeme, tak to je jen na nás.

Mimochodem, ta vnitřní "nespokojenost" je ten nejlepší motor a ta nejlepší motivace, kterou můžeš mít. Tak neházej flintu do žita a s chutí do toho. Stačí si říci, co chci opravdu dělat a začít pro to něco dělat :-)

pumik řekl(a)...

Skvělé komentáře, taky občas tak dumám co v životě dál. A motivace mi zřejmě taky chybí. Super blog, který se k tomuto hodí a který se mi moc líbí je blog Peníze nebo život http://blog.peoplecomm.cz/

Okomentovat